Dvojí osobnost (shonen ai)

Upozornění: V této povídce je nádech vztahu dvou mužů! Pokud to někdo nemusí, ať nečte!

The GazettE měli zrovna jeden ze svých koncertů. Všichni byli nasáčkování v jedné místnosti. Panovala zde atmosféra nervozity a nikdo s nikým nemluvil. Už to nebylo jak dřív. Nikdo neběhal po chodbě a spíš po sobě posmutněle pokukovali. Ani náznak zájem o druhého se nejevil. Ruki šel vyřizovat nasvětlení. Kai musel jít sepsat celý repertoár a domluvit i různé efekty. Aoi si brnkal na kytaru. Uruha seděl na křesle a díval se do zdi. Reita na tom taky nebyl moc dobře. Neustále něco bručel a rukou pevně svíral krk basy, div, že ji neulomil.
„Reito, nedrť tu basu tolik,“ vrátil se skoro po půl hodině Kai a viděl, že má basista rudé klouby na prstech.
Reita se na něj podíval a uvolnil rukou. V jeho pohledu nebylo nic přátelského. Postavil se, položil basu do stojanu a šel si sehnat něco k pití. Kai jej následoval, protože si nedokázal přebrat jeho chování.
„Neřekneš ani ň?“ dožadoval se pozornosti bubeník.
„Zmlkni, stejně nikdo nemá čas na kecání,“ zavrčel Reita a přestal Kaiovi věnovat jakoukoli pozornost.
Kai to přestal řešit a vrátil se za Aoim a Uruhou. „Co to s ním je?“ stěžoval si.
„Či já vím,“ pokrčil rameny Aoi. „Je den ode dne protivnější. Asi začnu zvažovat, jestli bych ho z kapely nevykopl.“
„A tím bys nasral tisíce fanoušků,“ poznamenal Uruha. „Ale všichni jsme nějak zmlkli,“ musel uznat. „Co se to s námi děje?“
Kai se usmál a sedl si vedle Uruhy. „Tak si vem svoje podvazky a bude zase sranda.“
„To je nápad!“ vyletěl na nohy Uruha a zmizel.
„Ehm, já to nemyslel vážně,“ podivil se Kai. Podíval se na Aoiho, který se začal smát. Musel se také přidat a rozesmáli se ještě víc, když se opravdu Uruha vrátil s podvazky. Najednou atmosféra byla snesitelnější a kluci vtipkovali, škádlili se a dokonce to nepokazil ani Ruki, který měl poslední dobou hlavu dospělého. I on se vrátil do svých mladých let.
Do místnosti vešel Reita. Najednou se zdálo, že se nade všemi prohnala bouřka. Všichni umlkli a ani jeden se nedokázal na basistu podívat. Jenom něco zamumlal a raději opustil prostory.
„To nebylo pěkné,“ poznamenal Kai.
„Hm,“ zabručel Aoi. „Ale on je tak… tak…“
„Arogantní?“ doplnil za něj Uruha.
„Jo,“ přikývl kytarista. „Hlavně, že si o sobě myslí, že může všechno. Ta sláva mu stoupla do hlavy. Kdysi byl skvělý, ale teď je tu s námi snad jenom pro peníze,“ stěžoval si a ostatní přikyvovali. „Viděl ho někdo usmát se?“
„Já jo,“ ozval se Ruki. „Ale jenom při vystoupeních. Jakoby žil jenom fanoušky a ne kapelou. A když jsme v zákulisí, stane se z něj někdo, koho neznám. Nedokáže vzít nic, co mu řekneme. Kritika mu nic neříká. Myslí si, že je génius. Jakoby měl na sobě masku.“
Kai přikývl. „Štve mě to a s takovým člověkem nebudu v kapele. Nerad to říkám, ale jestli se nezmění k lepšímu, vyrazím ho!“
„Ty seš leader,“ zachmuřil se Uruha. „Ale bez něho by to nebylo ono a nového basistu si těžko najdeme a o to hůř se pokusit jej najít.“
„Ale víte co, nech…“ zarazil se Ruki, protože se vrátil Reita.
„Nazdar, Reito,“ pozdravil jej Aoi.
„Čau,“ odsekl Reita a věnoval se otvírání plechovky.
Ruki šel zariskovat. Postavil se a šel si sednout k Reitovi. „Co to máš?“
„Pití, co jiného,“ ukázal mu Reita, ale jeho tón byl kousavý. „Chceš něco?“
„To si k tobě nemůžu sednout jenom tak? To musím něco chtít?“ zamračil se Ruki.
„Poslední dobou to tak je,“ jenom přitakal Reita a napil se. Podíval se po všech, protože na něj upírali své pohledy. „Co je!?!“
„Cítíš se zdravý?“ měřil si ho pohledem Uruha.
„Jo, proč?“
„No, jenom, že si chováš jako idiot,“ dodal.
Reita se na něj podíval s dost nevraživým pohledem. „Oke, jdu pryč!“ postavil se, položil plechovku na stůl a odešel.
„Uruho!!“ zakřičel na něj Aoi.
„Ano?“
„Jsi blbec? Teď se s námi nebude bavit vůbec!“
Uruha si prohlížel svoje nehty. „Je mi to jedno. Chci zpátky toho starýho Reitu a ne tohohle bručouna.“
Kai vzdychl. „Za pět minut máme být na stagi. Dojdu pro Reitu,“ postavil se. „Sejdeme se dole.“
Reitu našel v malém kumbále, kde seděl zhrzeně na stole a v rukou držel svou pásku. Kai pro jistotu zaklepal na dveře, aby si nemyslel, že jej sleduje. „Reito?“
„No?“ Kaie překvapila změna jeho hlasu. Byl jiný. Roztřesený a lehce roztříštitelný. Jakoby najednou získal na citlivosti.
„Za chvíli jdeme na stage, tak už pojď dolů,“ informoval jej Kai. Bylo mu zvláštně. Najednou z něj cítil nejistotu. Normálně z něj cítil vzdor.
„Jo, hned tam dojdu,“ přikývl Reita. „Běž napřed.“
„Ok,“ přikývl Kai a vydal se dolů. Celou cestu musel však přemýšlet o tom, co viděl nebo spíš rovnou zažil. Tak prudkou změnu v chování u nikoho nezažil. Nálady se měnily rychle, to věděl i o sobě, že býval někdy vysoce výbušný, ale že se člověk najednou změní v chování, bylo nenormální.
„Dojde?“ zeptal se Kaie Aoi.
„Jo,“ přikývl a Reita se objevil hned potom. Posléze si všichni zařvali. Bohužel Reita opět nebyl své arogantnosti. Na place byl však jiným člověkem. Prostě Reita, který miluje vystupování. Kai začínal uvažovat o schizofrenii. Po koncertě se všichni odebrali domů.

Další den se sešli ve studiu, kde zkoušeli novou píseň. Ruki ji měl chuť nazvat cvokhouse, ale Kai mu to vymluvil, aby myslel trochu pozitivněji. Nakonec z toho vyšel název Rozpolcená mysl. Aoi si začal stěžovat, že je to úplně to samé, co cvokhouse a Uruha se musel začít smát. Kai byl trochu mimo realitu. Sledoval Reitu, ale nic nenaznačovalo, že by z něj měla být citlivá duše.
Celý den se snažil zastihnout Reitu někde samotného, ale vždy byl buď někdo z kluků, nebo někdo, kdo s nimi spolupracoval.
„Já se zblázním!!“ vykřikl Kai, když našel Reitu sedět u stolu a něco si kreslil a kousek od něj seděl Ruki.
Ruki se na něj překvapeně podíval. „Stalo se něco?“ pozvedl obočí.
„Ne,“ zarazil se Kai, protože musel nejspíš promluvit nahlas. „Už blázním,“ postěžoval si a sedl si vedle Rukiho. „Co tu tak sedíš?“
„Snažím se něco vymyslet. Intonaci a slova k Rozpolcené mysli. Nějak mě nic nenapadá a místo tebe zažínám bláznit já!“
„A máš něco?“ vyzvídal Kai.
„První slovo.“
„A?“
Ruki se zatvářil velmi vážně a řekl: „Cvoknu.“
Kai se tomu zasmál a musel jej poplácat po zádech. „Jo, to je nejlepší začátek,“ postavil se a došel k Reitovi. „Co děláš?“
„Nudím se,“ zabručel Reita.
„A nechceš něco podniknout?“ zkusil Kai štěstí.
„Nemám chuť,“ odmítl jeho nabídku.
Kai v duchu proklínal jeho paličatost. „Tak, jak myslíš. Jdu se najíst. Mám hlad.“
U jídla Kai přišel na menší strategii, jak přimět Reitu, aby byl někde sám. Na papír napsal, že se koná porada v šest hodin v nepoužívané místnosti v druhém patře. Pokud věděl, tak tam nikdo nikdy nebýval. Jenom doufal, že se nebude ptát kluků, jestli něco takového má být. Ale jak znal nynějšího Reitu, tak nebude.
Pět minut před šestou se rozhodl vydat na místo určení. Jenom doufal, že tam Reita už bude. Nebo jej počká. Druhá možnost, ale to by tak snadno nemohl zrealizovat svůj plán. V kapse nahmatal klíč a oddechl, že se ještě neztratil.
Došel o dvě patra níž a pomalu postupoval po chodbě. Divil se, jak je tato budova obrovská. Zastavil se před otevřenými dveřmi. Nakoukl do místnosti a oddechl si. Reita tu byl plně sám. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Reita byl takové ignore, že si ani nevšiml, jak Kai vytáhl z kapsy klíč a zamknul. Bohužel cvaknutí už uslyšel.
„Co to děláš?!“ vystartoval Reita najednou a snažil se Kaiovi vzít klíč, ale on si jej schoval v kapse a nepustil Reitu k sobě.
„Přestaň!“ křikl na něj ostře a díky posilování získal nad Reitou přesilu a silně jej přirazil ke zdi a snažil se jej tam udržet za každou cenu. Házel sebou jako vzteklý pes a měl dojem, že ještě chvíli a zeď prorazí.
„Pusť mě!“ křičel vztekle Reita. „Proč jsi zamkl ty dveře! To je zas nějaký vtip?!“ pral se s bubeníkem, ale nedokázal jej odtlačit. „Kurva, tak už mě pusť!“
Kai se taky neudržel a začal po basistovi křičet. „Uklidni se! Poslední dobou jsi jak utržený ze řetězu! Ignoruješ všechny, i když se ti snaží pomoct a jsi na všechny hnusný! Chováš se jako totální idiot!“
„To mi je pomoc mi říkat TOHLE!!“ zvýraznil důkladně poslední slovo Reita. „Do prdele, Kaii, pusť mě! Nemám chuť se s tebou bavit!“
„Ty nemáš chuť nikdy!“ tvrdošíjně stál za svým Kai. „Přestaň mě už srát!“ a v návalu vzteku se ohnal po Reitově pásce a strhl ji dolů. Reitovi panenky se najednou rozšířili a jeho vzdor povolil. Jeho oči se najednou zaleskly a celé tělo se roztřáslo, jakoby se šíleně něčeho bál. Kai od něj ustoupil a díval se na jeho celou osobu. Sršela z něj nejistota, strach, panika. Bubeník se podíval na pásku, kterou držel v rukou a zpět na Reitu.
„Tak takhle to je,“ vydechl ta slova. „Pod páskou jsi citlivý a bojíš se.“
Reita se tiskl ke zdi jako vylekaný pes a měl opravdu na krajíčku. Z úst se mu vydal tichý vzlyk a nedokázal pohnout brvou. Díval se na Kaie. Získal nad tím hodně velkou kontrolu. Měl chuť se otočit a utéct, ale nebylo jak. Dokázal se jenom schovat do svého vyplašeného nitra.
Kai k němu přistoupil a dotkl se lehce jeho tváře. Reita trhnul trochu stranou. Páska padla k zemi. „Neboj se, Reito,“ pohladil jej bubeník po tváři a prohrábl jeho vlasy. „Jsem tu s tebou. Nikdo ti neublíží,“ mluvil vlídně. Reita se beze slova přitiskl k jeho hrudi a položil hlavu na jeho rameno. Celý se třásl. Nejistota byla tak silná, že nedokázal normálně myslet. Teď chtěl jenom oporu a Kai mu ji dával. Svět byl krutý a on byl tak slabý a zranitelný. Ani si nevšiml, že nohou stojí na pásce.
Kai jej konejšivě hladil po zádech. Pomalu basistu vedl k židlím, kde si sedli vedle sebe a on převinu jeho hlavu ke své hrudi. Nikdy by netušil, že je Reita tak křehký. Bál se, že jej rozbije. Lehce pozvedl jeho hlavu a zadíval se mu do očí. Těkaly sem a tam. Leskly se, jako by najednou chtěly vypustit mnoho slz. Pak se lehce k němu naklonil a spojil své rty s těmi jeho.

Další den šel Kai do práce s mnohem lepší náladou. Objevil, co v Reitovi celou dobu dřímalo. Sice to nebylo nějak potěšující, ale co měl dělat. Lepší, než by stále bručel a nadával.
„Nazdar kluci,“ usmál se.
„Oh, sluníčko dorazilo,“ zasmál se Aoi.
„Nech si toho,“ ušklíbl se Kai. Po chvíli se objevil i Reita s páskou na nose. „Nazdar, Reito,“ usmál se.
Reita na něj pohlédl a Kaie bodlo. V očích měl arogantní pohled a neměl se k pozdravu. Jakoby se zítřek vůbec nestal. Jakoby nikdy Reita neprocitl a nebyl tím křehkým dítkem.
„Reito! Neštvi mě už!! Co to včera bylo a dneska jsi stejný tupec?!“ rozkřikl se a všechny to překvapilo. Samozřejmě až na basistu.
„Nech mě být, Kai,“ zavrčel Reita. „Jsi otravný.“
Aoi, Uruha a Ruki ztuhli.
Kai se na něj podíval. „Tak otravný, jo?“ došel k němu. „Já ti ukážu, JAK jsem otravný!“ napřáhl se a jednu prostě Reitovi vrazil, až letěl k zemi. Hned po tom se Kai silně rozeštkal a padl na kolena.
Reitovi chvíli trvalo, než dokázal pochopit, kde je dole a kde nahoře. Chytl se za hlavu, která jej bolela a nos měl snad i zlomený. Cítil kovový zápach krve. Najednou se mu ale osvětlilo. Podíval se na Kaie, který klečel na zemi a plakal. Ucítil bodání ve svém srdci a zuřil. Zuřil sám na sebe, co to celou dobu dělal. Choval se jako totální dement. Každý se mu to snažil říct, ale on byl hluchý. Jak mohl.
„Kai,“ připlazil se k němu. „Promiň. Já… nechtěl,“ zvedl jeho tvář. „Omlouvám se. To mi má všechno dojít, až když mi někdo vrazí?“
Kai se na něj díval s mírným překvapením v očích. Reita na nic nečekal a rovnou jej políbil. Od kluků se ozvalo tiché: „Ty vole!“
Když se od sebe odtrhli, Kai se dotkl jeho pásky. „Ale ty ji stále máš.“
Reita se mírně pousmál. „Asi jsem se na ni moc upínal a zapomněl, že můžu být silný i bez ní.“
Kai se z ničeho nic rozesmál. „Tak mi aspoň slib! Už nikdy se nenech strhnout tím, že když budeš mít tu pásku, budeš na všechny hnusný, a když ne, budeš ubrečené dětsko,“ objal jej a Reita jeho taky. Oba dva překvapilo, že se k nim přidali i ostatní kluci.
„A konečně jsme kompletní the GazettE,“ komentoval situaci Aoi, při čemž se všichni rozesmáli.
Ruki ještě dodal. „Asi už vím, jak bude vypadat text pro Rozpolcenou mysl.“