Pirates of the Caribbean - Ztracený poklad

Volné pokračování na konec čtvrté části Pirátů z Karibiku. Pokud nevíte, jak to skončilo, tak se mrkněte na čtvrtý díl
Setkáme se opět s Jackem Sparrowem a Angelicou.
Vydejte se spolu s Jackem na výpravu pro ztracený poklad

Karibským mořem, které bylo klidné, a jemný vánek brázdil hladinu a vytvářel tak jemné vlnky, proplouvala loď černá jako samotná noc. Sluneční paprsky dopadaly na její černé záplatované plachty, které se pnuly pod údery mírného větru. Kolem ní se tvořily vetší vlny ve tvaru písmene V. Nebyla to loď obyčejného člověka, který se snaží dostat z jednoho bodu do druhého. Loď vedl bláznový kapitán Jack Sparrow. Miloval svou Černou perlu nade vše, a i když několikrát o ni přišel, nikdy se nevzdal její záchrany.

Kapitán černé fregaty seděl ve své stejně černé kajutě. Její vnitřek popisoval, jaký byl Jack člověkem. Neustále bloudící a hledající skryté poklady. Staré mapy visely na zdech, plno měřících přístrojů okupovalo křivé police a po zemi se kutálely prázdné vlašky rumu. Typické pro piráta.

Právě nahlížel do mapy a doufal, že najde něco, co by stálo za objev. Od doby, co mu Gibbs, jeho věrný přítel, spálil Mao Kunovu mapu, nevě-děl, kam by se nejdřív otočil. Byl na něj naštvaný, ale dlouho mu vztek nevydržel. Přece jenom si tím Joshamee zachránil život. Nyní se Perla plavila po dávno objevených vodách. Pro piráty ne moc dobrá zábava. Už několik dní nepotkali loď, kterou by mohli přepadnout.

Jack zvedl láhev rumu a pořádně se napil. Hlava se mu mírně točila, ale jeho mysl byla bystrá. Díval se na mapu a prsty mu chvílemi cukaly, jakoby jí chtěl roztrhat. Postavil se a chvíli klopýtal ze strany na stranu, než konečně získal rovnováhu. Vzal mapu a připíchl ji k ostatním nepoužitelným na stěně. Chvíli se na sbírku díval. Ani jedna z nich neukazovala to, co chtěl. Poklad obestřený tajemstvím. Nic.

„Žena přes palubu!!“ najednou zařval jeden z posádky sedící ve stráž-ním koši. Jack ihned vyběhl z kajuty a doufal v zábavu. Chvíli ženu nevi-děl, ale potom si všiml voru. Jeho prkna se od sebe oddělovala, jak lana praskala. Po pozornějším prozkoumání se zjistilo, že to byly liány. Sparrow se nahnul přes zábradlí a nemohl uvěřit vlastním očím. Byla to Angelica, kterou asi před měsícem vysadil na pustém ostrově.

„Vyndejte ji!!“ přikázal všem. „A... žádný sprosťárny,“ dodal ještě, když si všiml pohledů mužů.

„Pane?“ podíval se na něj Gibbs.

Jack se k němu otočil. „Podívej se na ní pořádně. Nepřipomíná ti snad někoho? Někoho, koho jsem nechal na ostrově a myslel jsem, že jsem jej už dávno vyzvedl, ale jak vidím, tak se mi to nejspíš jenom zdálo?“

Gibbs se pozorněji díval na ženu a potom zvolal: „U rozdrcené škeble,“ nemohl tomu uvěřit. „To je Angelica!“

„Ano,“ přikývl Jack. „A nejsem moc nadšený, že by měla být na lodi. Zrovna na týhle lodi,“ pohladil černé dřevo. „Promiň.“

Mezitím posádka vytahovala Angelicu na palubu. Vor se stačil rozpadnout a polena si plula dál svým směrem. Její tělo těžce dopadlo na povrch Perly. Rty vyschly pod náporem slunce a celá její kůže pokrývala slabá vrstvička soli. Dýchala, i když jen velmi slabě.

„Kšá!“ odehnal posádku Jack a klekl si k Angelice. „Připlul bych pro tebe... možná,“ pozvedl obočí a zkontroloval, jestli opravdu žije. Dloubl do ní prstem a Angelica se začala probírat. Její tiché steny nasvědčovaly vyčerpanost. Když však uviděla Jacka, našla ještě poslední sílu a pořádnou mu vrazila.

Jackova hlava se málem otočila o sto osmdesát stupňů a špitl: „Tohle jsem si zasloužil.“

„Zasloužil!!“ zachrčela na něj naštvaná Angelica. Jakoby nabrala znovu síly někde z neviditelného zdroje, a začala po Jackovi křičet: „Nechals mě tam a nevrátil ses! Málem jsem chcípla hlady!“ chtěla mu znovu vrazit, ale její tělo to nakonec nevydrželo a propadla se do bezvě-domí.

„Gibbsi.“

„Pane,“ hned u něj byl.

„Odnes ji do... mé kajuty, obstarej vodu, něco k jídlu, pokud ještě něco zbylo. Je host, tak se k ní taky tak chovejme,“ přikázal a postavil se. Po zvednutí Angelicy si všiml panenky ležící na zemi. Zvedl ji. Byla to voodoo panenka, kterou kdysi vytvořil Černovous, aby jej mohl mučit. Že by díky ní na ní narazil? Dovedla jej panenka rovnou k polomrtvé Angelice? Tyto otázky si nechtěl dávat. Schoval panenku do záhybů své košile a vydal se do kajuty.

Kromě rumu teď v kapitánově kajutě stál sud s vodou. O Angelicu se staral mladík, kterého Jack pověřil tímto úkolem, protože sám nechtěl být na blízku, až se znovu probere. Mezitím stál u kormidla a směřoval Perlu, kam se mu zachtělo. Znovu nastal klid a všichni se dostali do jakési po-klidné nálady. Svou práci dělali v polospánku a i Jack vypadal, že právě spí.

K večeru se však na Perle strhl opět humbuk. Angelica si našla Sparrowa dost rychle na to, aby se mu pokusila znovu vrazit. Drželi ji dva muži, jak běsnila a chudák kluk, který se o ní celou dobu staral, stál kou-sek od ní a na tváři měl obrovský rudý flek tvarovaný podle ruky.

„Sparrowe!“ hodila po něm nemilosrdný pohled podobající se až moc jejímu otci. „Nechals mě tam! A neříkej mi, žes to dělal jenom kvůli mně! Zabils mi otce! Zničil jsi mi celej život!“

Jack spojil své prsty a ruce si položil na břicho. „Popravdě jsem tě tam nechal, aby ses uklidnila a on tě chtěl zabít. Co jsem měl dělat? Nechat tě, ať obětuješ život?“
„Jo!“ vyhrkla bezmyšlenkovitě Angelica.

„Pro příště si to budu pamatovat,“ byla Jackova odpověď, která Ange-licu ještě více naštvala. Pirátka se snažila jakýmkoliv způsobem Sparrowa praštil a potom hledala něco po kapsách. „Ztratila jsem ji!!“

„Myslíš tohle?“ vytáhl voodoo panenku a ušklíbl se.

Angelica se v tu ránu vytrhla a zakřičela: „Vrať mi ji!!“ skočila po Jackovi, který se zkušeně otočil a jak se snažila pirátka panenku vzít, vypadalo to, že spolu tančí. Celá posádka se na ně dívala s velmi zvlášt-ním pohledem a nejeden se smál. Gibbs stál opodál a doplňoval si čutoru rumem.

Jack nakonec schoval panenku za záda a druhou rukou Angelicu při-razil ke zdi. „Dám ti ji, až se uklidníš a budu vědět, že ji hned nezneužiješ k nekalným způsobům.“

Angelica prudce dýchala po několika minutovém skákání. „Nedáš mi ji nikdy,“ zamračila se. „Znám tě, Jacku,“ dívala se mu do očí. „Vím, na co právě teď myslíš.“

Sparrow přivřel oči. „A řekneš mi, na co právě teď myslím?“

„Jak se nahá koupu v moři,“ pousmála se a přiblížila se k němu. Jejich rty se rychle přibližovaly a zastavily se jen pár centimetrů od sebe. „Myslíš na mou nahou snědou kůži a představuješ si, jak se mě dotýkáš,“ snažila se mu poplést hlavu nejvíce, jak mohla. Celá posádka vyjeveně poslouchala a nejeden muž zkřížil nohy.

Jack mírně pootevřel ústa, jak mluvila. „No, vlastně,“ zastavil její pro-slov. „Myslím na to, jak tu panenku před tebou někde schovám.“

„Jseš nesnesitelnej,“ zavrčela.

„Já vím,“ pousmál se Jack a otočil se. „A ještě něco,“ otočil se zpět a vytrhl Angelice panenku z rukou. „Ta je moje,“ odešel do kajuty.

Dívala se za ním nasupeně. Potom přenesla pohled na posádku. „Co tu tak stojíte!“ zařvala na ně. „To nemáte nic na práci?!“ po těchto slovech se všichni rozutekli různými směry, aby nemuseli čelit jejímu běsnícímu pohledu.

Další dny Perla křižovala mezi různými ostrovy, ale tentokrát měla namířeno na jediné místo. Do Tortugy, kde bylo v plánu vysadit Angelicu. Jenomže to všechno změní jeden večer, kdy Angelica přišla do Jackovi kajuty s kusem papíru v ruce.

„Jacku, něco pro tebe mám,“ usmála se a opřela se o futra.

Kapitán k ní natočil hlavu. „Pokud to není rum nebo mapa, pak je všechno bezcenný,“ upozornil a přilnul si opět z láhve.

„Rum to není, ale je to to druhé,“ její oči blýskaly zvláštním světlem a Jack se nedokázal ubránit dojmu, že před ním stojí sám Černovous jenom v ženské podobě. „Mapa a ukazuje na ztracený poklad,“ pokračovala dál. „Nikdo ho nikdy neviděl, a je v tom jeden háček. Tahle mapa,“ rozvinula ji. „Ukazuje na místo, kde je ten poklad ukryt, ale není v něm, jak jej najít.“

To Jacka zaujalo. Hlavou mu proletěla naděje na nějaké nebezpečné dobrodružství. „Proč si mi o tom nikdy neřekla?“

„Ale Jacku,“ mrkla Angelica. „Jako bys mi ty říkal všechno, co ti na ja-zyku přistane,“ odlepila se od futer a došla k němu. Sedla si na stůl a položila na něj mapu. „Podívej se sám. Bohužel to není ta tvoje legendární mapa. Pokud se nemýlím, tak tady,“ ukázala na bod na mapě. „Je mapa ukazující na poklad.“

Jack si chvíli mapu prohlížel. „A víš o tom, že to vypadá, jako bys ten puntík udělala sama?“ ušklíbl se a opřel se o židli.

Angelica se hodně nadechla a vydechla. „Udělala, ale věřil bys mi, kdybych ti řekla, že vím, kde je ukrytý starodávný poklad?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Sparrow.

„Tak vidíš,“ zakřenila se. „Otec mi o té mapě kdysi řekl.“

„Proč?“

„Jak proč?“ zabručela. „Není to snad jedno?“

Jack položil ruku na její nohu. „Všechno má svůj důvod. Jedině, že by ten poklad byl pro něj nějak prospěšný. Jak?“

„Nebuď hlupák, Sparrowe!“ vyjela na něj a shodila jeho ruku. „Nejsi to snad ty, kdo celou dobu doufá v nějakou záchranu ze stereotypu? Máš šanci!“ seskočila ze stolu a obkročmo si na Jacka sedla. „No tak. Najdeme zlato a můžeš si Perlu vyzlatit.“
Jack zaklonil hlavu, aby ji viděl do obličeje. „Pak by se jmenovala Zlatá perla? Divný název, ale něco na tom bude,“ uvažoval a objal ji kolem pasu. „Bude tě to však něco stát.“

„A copak, Jacku?“ sklonila se k němu a rukama jej objala kolem krku.
Jack se pousmál a natahoval se pro její polibek, když někdo zvenku zavolal: „Loď na obzoru!! Pomsta královny Anny!“

Černá perla plula vstříc ještě hrůznější lodi Pomsty. Obě by se ztratily v noci, ale na denním světle obě fregaty byly trnem v oku mnoha námořníků. Pomsta měla nového kapitána Hectora Barbossu. Původní kapitán Černovous byl mrtev a jeho Triotónův meč padl do rukou bývalého kapitána Perly. Zdálo se, že narazí rovnou do sebe, ale rychle zaujaly pozici vedle sebe, jak si Pomsta obeplula Perlu a srovnala s ní rychlost. Na obou palubách to najednou ožilo a nejeden stál pro jistotu u děl, aby je mohli co nejrychleji použít.

Angelica byla venku velmi rychle a stála na dřevěném zábradlí držíc se za silné lano. Snažila se spatřit toho, kdo ovládal její loď. Aspoň měla být její potom, co její otec zemřel. Ve světě pirátů se však dědictví moc do pusy nebralo. „Ten prevít!“ zavrčela pro sebe po spatření Barbossy. „Dejte mi pistoli, ať ho můžu zastřelit!“

„Nedávejte ji nic!“ objevil se Jack vedle ní. „A střílet se nikdo nebude,“ posádkou zaznělo zklamané mručení. Po chvíli uviděl Barbossu, jak schází s kapitánského můstku na dolní palubu a přikazuje hodit na Perlu lano. To samé přikázal i Jack, a tak obě lodě mohly vedle sebe plout, aniž by se odtrhly. Nestabilní můstek se přehodil přes zábradlí a po chvíli po něm Barbossa pyšně nakračoval. Jeho tradiční černý klobouk s brky se lehce zmítal ve větru. „Rád tě zas vidím, Jacku!“ zvolal nadšeně.

„Já tebe taky,“ řekl nejistě Sparrow.

„Nemyslel jsem tebe,“ ušklíbl se Hector a na ramenou mu přistála ne-mrtvá opice. Hned jí dal kus jablka.

Jack protáhl obličej. „Klidně si ji nech.“

„To taky udělám,“ seskočil na palubu a rozhlédl se. Zastavil se na An-gelice, která jej probodávala pohledem. „Není nad příbuzné těch, které jsem zabil,“ jeho tón byl urážlivý a Angelica hned po něm skočila, kdyby ji Jack nechytil, ležel by Barbossa na zemi.

„Co děláš s mou lodí!“ sykla na něj podrážděně.

„S tvou?“ ve vzduchu se vznášel otazník. „Zabil jsem kapitána a loď je moje. Právem i neprávem. To je jedno. Jsem pirát, drahá,“ vytáhl ze záhybů svého kabátu jablko a zakousl se. „Chceš?“ nabídl, ale Angelica jablko odpálila až na druhou loď.

„Nemáš na ní co dělat!“ vyškubla se Jackovi a jenom silou vůle se dr-žela.

„Ale no ták,“ snažil se je nějak zklidnit Sparrow.

„Bud ticho, Jacku!!“ zpražila jej pohledem. „Do toho ti nic není.“

Barbossa jenom zakoulel očima. „Až zemřu přirozenou smrtí nebo rukou někoho jiného než jsi ty, tebou najatí vrahové či tví známi, pak si loď vem. Ale dokud budu žít, je moje,“ vytáhl si nové jablko a s chutí se zahryzl. „Našel jsem,“ rozešel se dopředu a mířil na kapitánský můstek. „Ostrov s jabloněmi. Věřili byste tomu?“

Angelica zůstala strnule stát na místě. Nebyla zvyklá na ignoraci.

Jack pokrčil rameny a šel za Barbossou. Tolik mu zase nevěřil. „Vraťte se do práce! Zakřičel ještě na posádku. „A... Gibbsi,“ otočil se k němu. „Hlídej ji, aby nezdrhla na druhou loď. Nerad bych s Pomstou bojoval.“

„Myslím, že je pozdě,“ upozornil Gibbs a ukázal na druhou palubu, kde muži drželi Angelicu.

„Klidně ji tam nechte,“ mávl rukou Barbossa. „Užije si trochu zábavy, jak bude klečet na kolenou,“ došel ke kormidlu a přejel po něm prsty. „Neříkej mi, že to kormidlo stále čistíš.“

„Já ne,“ zavrtěl hlavu Jack a dopajdal k němu. Stál velmi malý kousek od Hectora. „Jak jsi mě našel? Nenarazil jsem na jedinou loď už týdny a najednou se objevíš ty. Zrovna ty.“

„Řekněme, že,“ pohladil jílec svého meče. „Pomsta ví, kam plout. Je velmi dobrá v hledání lodí. Díky tomu mám nemalé bohatství na své palubě,“ odhalil zažloutlé zuby při úsměvu.

Jack pozvedl jedno obočí a mlaskl pusou. „Tohle Perla neumí.“

„A co tvůj kompas?“

„Jo, kdyby na moři byla jenom jedna loď. Dokonce myslet i na jednu barvu není moc... účinné,“ zabručel a odstrčil Barbossu od kormidla a chytil se ho až láskyplně.

„Nezměnil ses, Jacku,“ jeho jméno řekl skoro až pohrdavě. „Ještě všem říkáš, kam pluješ pro poklad?“

„Sám sobě,“ utnul jeho posměch. „Co chceš?“

„To nemůžu pozdravit svého starého přítele?“ objal jej kolem ramen.

Jack se zamyslel. „Pokud vím, tak my přátelé nejsme. Musíš mít dů-vod.“

Barbossa odstoupil od Jacka a skoro ublíženě se na něj podíval. „To je škoda. Mapa Kunova je spálena, poděkuj Gibbsovi a z nějakého důvodu je Pomsta nějak moc citlivá na přítomnost Angelicy. Nechci vědět proč. Ale našel jsem v Černovousových záznamech zmínku o ztraceném ostrovu a i to, že polohu ukrytého pokladu sdělil jí,“ kývl na zajatou nabručenou brunetu. „Mohl bys z ní dostat inf...“

„Já vím, kde ten ostrov je,“ ušklíbl se Jack. „Řekla mi to.“

Barbossa se zdál být zaražený. Hlavou mu vířilo mnoho otázek, ale nechtěl moc mluvit. Potom beze slova došel ke kraji a díval se dolů na pirátku. „Proč ti to řekla?“

„Protože já jsem kapitán Jack Sp...“

„To není ten důvod,“ zarazil jej. „Něco chce a jenom ty ji tam můžeš dovézt. Možná ti neřekla všechno,“ začal mluvit sám se sebou. Pro Jacka to bylo otravné, ale nechal jej. „řekla jenom to, co bylo pro ni bezpečné. Víš, co se o tom pokladu říká a jak se mu vlastně říká?“

Jack nechtěl být za hlupáka, a tak řekl: „Myslíš, že kdybych to věděl, tak bych ti to řekl?“

Nastalo mezi nimi ticho. Ne že by někdo někoho setřel, ale spíš se oba dva zamysleli. Co Angelica před nimi tajila? Před Jackem stoprocentně. Hector musel něco vědět, když se o tom zmínil. O tom žádná. Záznamy na Pomstě, neboli deníky, musely vyprávět o různých místech, kde Černovous byl nebo kam se chystal vydat. Najednou Jackovi svitla naděje. Kdyby ty deníky získal, mohl by z jejich informací sestavit mapu. Jenom nastala otázka. Jak se k nim dostat? Ani Angelica neměla možnost se na palubě promenádovat a nárokovat si vlastnictví.

„Co chceš za tu informaci?“ otočil se k Barbossovi.

„Podíl, co jiného,“ ukázal prsty a na každém měl prstem, kromě ukazováčku. „Prsten, abych byl přesný. Není to však žádný obyčejný ozdobný prsten. Patři k těm, co už mám a pokud je budu mít všechny, tak...“ Jack zaraženě čekal, co dodá. „Neřeknu ti to. Nemám důvod, ale ten prsten je zlatý s modrým drahokamem ve tvaru dokonalého oválu. Když na něj svítí měsíční svit, tak trochu září. Přines mi ten prsten a nic víc po tobě chtít nebudu.“

„Není to trochu vysoká cena?“ opřel se Jack o zábradlí za kormidlem.

„Ne, pokud chceš vědět to, co já,“ podlostí by se Barbossa mohl dělit.

Jack si nebyl jistý, jestli by měl obětovat svůj život jenom kvůli tomu, co si Barbossa a Angelica přeje. Na druhé straně by nějakým zázrakem mohl získat Černovousovy deníky. „Platí,“ podal mu svou ruku. Krátce si potřásli.

„Víš co to je Pandořina skříňka?“ Hector vytáhl z kabátce malou kres-bu. „Je to truhla, k níž neexistuje klíč. Aspoň se to říká. Nevím, čím se otevírá. Po otevření se z ní vyvalí to, co si přeješ nejvíce, ale kromě toho i to, co bys ani nechtěl vidět. Proč chce Angelica najít zrovna tuhle truhlu?“

„Kvůli otci,“ odpověděl mu hned Jack. „Podle legendy se v té skříňce ukrývá čisté zlo. Nesmí se otevřít.“

Barbossa přikývl. „Ale i tak tam popluješ a najdeš mi ten prsten. Raději vsadím tvůj krk, než můj. Kolem truhly je mnoho pastí a ne všechny jsou lidské práce.“

Jack na chvíli zavřel oči a počítal do deseti. Jak jinak. Pasti. Ty musely být všude. I u Pramene mládí byla past ve smyslu: ‚Vypij vodu života z chamtivosti a stihne tě smrt.‘ „Nemůžu jí nechat, aby otevřela tu zpropadenou truhlu. Klidně, ať si pobere poklad kolem, ale truhla zůstane zavřená.“

„Dávej pozor, jak moc nahlas to říkáš, protože tě slyšela,“ ušklíbl se Barbossa a ukázal na Angelicu, která stala na schodech a zaraženě se na ně dívala. S tím nepočítala. Počítala s jeho nevědomostí a tím, že s ním bude moct manipulovat. Střelila vražedným pohledem na Barbossu, který se jí jenom posměšně uklonil.

„Budu vás muset opustit. Pomsta chytla do plachet nový cíl. Jdu si vy-dobýt další zlato,“ zasmál se a s opičkou Jackem na rameni opustil loď. Chvíli trvalo, než se lodě od sebe oddělili, ale během chvíle si zmizely z dohledu. Posádka pokračovala v práci a máčela podlahu tukem, aby dřevo nevysychalo. Byla to únavná práce, ale lepší, než by se topili v širém moři.

Angelica bez jediného slova zmizela v podpalubí a nehodlala se s Jackem bavit. Uvažovala, jak jej přimět, aby i ona mohla k pokladu. Teď mu nejspíš došel důvod, proč chtěla k truhle. Jediným přáním by mohla ze záhrobí vypustit svého otce a opět s ním žít. Opět by měla rodinu. Chvíli se dívala do neznáma, až si všimla plné láhve rumu. Došla k ní a ušklíbla se. Už věděla, co udělá. Z kapsy vytáhla malý váček, v němž měla bílý prášek. Nasypala jej do rumu a pořádně zamíchala, odkud se plně nerozpustil. Chytla mladíka, aby rum odnesl Jackovi a nastražila to tak, že to byl Jack, kdo si vyžádal rum.

Ještě té noci Jack po vypití rumu usnul. Nehnul s ním nikdo. Ani přiopitý Gibbs, jak s ním cloumal ze strany na stranu. Vypukla vzpoura pod vedením Angelicy, která slíbila všem kýbl zlata, pokud jí doprovodí na ztracený ostrov. Gibbse a loajální posádku zavřeli za mříže a Jacka vysadili kde jinde než na pustém ostrově. Potom Perla zmizela neznámo kde.

Barbossa nebyl tyran. Jenom měl rád, když všechno šlapalo tak, jak mělo. I Jack se pohroužil do práce s posádkou, protože tak měl větší možnost, že jej kapitán nebude sledovat. Při každém volnu se vnořil do škrabopisu Černovouse. Někdy byl oříšek přečíst přeškrtané řádky. Dále jeho úloha spočívala na navigaci. Svůj kompas nechtěl nikomu půjčit ani za cenu života, tak často vysedával u kormidla a říkal směr. Ztráta Perly jej činila výbušným. Stačila jenom zmínka o Perle a hned vyletěl. Jeho šílená povaha však působila vůči vzteku jako maskovací zařízení. Nikdy nedosáhl přesného účinku, aby se jej ostatní trochu báli. Jacka se nešlo bát. Byl typ, kterého všichni spíš měli rádi i za cenu jeho podlostí.

Sparrow se dočetl z kusu papíru o prstenech. Nebyl si jistý, jestli Bar-bossa ten papír povytáhl schválně. Poslední dobou se Hector činil jako Jack. Zrada za nějakým lepším účelem.

Podle Edwardových poznámek, to jest Černovous, se dočetl o skryté moci pěti prstenů. Člověk po spojení všech prstenů v jeden bude žít věč-ně. Rizikem však bylo jejich sundání. Pokud dotyčný žil několik stovek let a alespoň jeden prsten ztratí, změní se v prach. Tahle informace Jacka trochu vyděsila, ale představa věčného života jej naplnila něčím novým. Chtěl se věčně plout na moři a nebát se smrti. Kromě nesmrtelnosti by disponoval i mocí pěti živlů. Háček však byl v tom, že dlužil Barbossovi ten prsten, ale nikdy se neřeklo, že mu je nesmí ukrást.

Jednoho večera, kdy se zdálo, že se nic stát nemůže a Jack seděl u kormidla koukaje na svůj kompas, se daleko před nimi ozvalo hromobití. I přes setmění v dálce posádka rozeznala husté temné mračno a klikatící se blesky prosekávaly oblohu. Dunění třáslo dřevěnou lodí a moře kolem nich ztichlo. Kvůli hromům neslyšeli šum rozlehlých vod.
Barbossa byl venku raz dva. Jeho obličej vypovídal o šílenci, který by klidně s lodí zamířil do hustých mračen. A taky že ano. Pozvedl Tritónův meč a plachty Pomsty se prudce napnuly, jakoby do nich narážel velmi silný vítr. Posádka jenom vyděšeně sledovala, co se před nimi dělo. Nejeden člen posádky raději zamířil do podpalubí. Rozbíjející se voda v bouři zasáhla loď plnou silou. Kdo se nedržel, skončil v hrozivých vlnách dosahující velikost několika patrového domu.

Jack se zachytil sloupku u zábradlí a přetrpěl první náraz studené vo-dy. I přes ohlušující rámus slyšel Barbossův pronikavý smích. Opička Jack seskočila kvapně z jeho ramene a přistála Sparrowovi na hlavě. Cítil její packy omotávající se kolem jeho ramene a krku, když slezla. Ani jeden z nich nemohl proti vodě plně bojovat. Každá vlna byla větší a hrozivější. Zdálo se však, že Hectora míjí. Další užitečná věc. Meč.

Pomsta královny Anny se smýkala podél největších vln. Zrychlila, když hrozilo spadnutí tuny vody na palubu nebo zpomalila, pokud to bylo vhodné. Vše řídil šílený kapitán na pokraji sebezapření. Ani kapka se jej nedotkla. Bylo to k naštvání, protože Jack byl promočený od hlavy k patě a na krku mu visela smradlavá opice.

Minuty se táhly pomalu. Někteří měli dojem, že to nejsou minuty, ale celé hodiny. Nikdo nezůstal suchý a v podpalubí bylo po kolena vody. Když v tom bouřka ustala. Temné mraky se roztrhly a vysvitlo slunce. Mělo to rychlý spád. Většina mužů si zakryla oči kvůli otravným paprskům. Vzduch se okamžitě zahřál a jemná pára z vody mizela pryč.

„Jak nejlíp přežít bouři, než ji rychle proplout?“ zasmál se Barbossa a podíval se na Jacka, který se už sbíral ze země. „Díky za pohlídání,“ ušklíbl se, natáhl ruku a opice seskočila z ramene k němu. „Jsi celý pro-močený,“ mluvil na něj jako na malé dítě. Lehce ji hladil a ze srsti se začala vznášet pára a opička během několika vteřin uschla. Prsten ohně se přitom zableskl.

Jackovi odlesk neušel. To měl takovou moc, i když neměl všechny? Šla z toho hrůza. „Jak ses vyhl vlnám, když’s neměl prsten vody.“

„Vzduch, Jacku,“ zamával rukou. „A měl bys něco vidět,“ jeho hlas na-bral trochu na vážnosti. To se Jackovi v nejmenším nelíbilo. Otočil se, kam Barbossa ukazoval a uviděl svou milovanou loď ležící na pláži na boku.

Jack byl hned u zábradlí a díval se na Černou perlu skoro jak na umí-rajícího člověka. „Já ji zabiju!!“ drtil dřevo prsty.

Barbossa k němu došel. „Teď mám otázku, Jacku,“ položil mu ruku na rameno a pevně stiskl, až pirát sykl bolestí. „Kam si mě to ved. K pokladu nebo k Perle?“

Tahle otázka byla na místě. Teď si Jack nebyl jist odpovědí. Vytáhl kvapně kompas a zadíval se na střelku. Jak jinak. Ukazovala rovnou na černou loď. Polkl. Teď měl nejistý pocit, že bylo něco špatně. Asi poletí přes palubu.

Hector zakoulel očima. „Mělo mě to napadnout,“ zabručel. Došel pro svůj dalekohled a přejížděl po trupu Perly. „Žádný mrtvoly,“ zamračil se. „Museli se tu vylodit. Nakonec si nás přece jenom doved na místo,“ poplácal Jacka po rameni.

„A co moje loď?“ podíval se na něj. „Leží tam...“

„Počkej si na poslední prsten,“ ušklíbl se Barbossa. „Pokud mi done-seš prsten, vrátím ti Perlu na vodu. Pokud ne, jeden prsten nemá takovou moc jako čtyři dohromady,“ otočil se k posádce. „Spusťte člun!!! Jdeme si pro poklad!!!“ zahřměl. Posádkou projelo radostné zahučení.

Než se Jack, Barbossa a ještě par mužů dostalo na pevninu, uběhla skoro celá půlhodina. Opička Jack seděla na Barbossově rameni a zvědavě si prohlížela černou ztroskotanou loď. Sparrow u ní byl velmi rychle a kontroloval, jak je na tom. Kupodivu nebyla moc zničená. Jenom zábradlí položené na zemi prasklo.

„Stejně ji zabiju,“ zavrčel. „Vrátím se,“ pohladil černé dřevo. Pod neú-prosným pohledem kapitána Pomsty vytáhl kompas. Střelka se chvíli točila sem a tam, než konečně zaujala jiný směr, než ležela Perla a mohli jít vpřed.

Ostrov nepatřil mezi ty největší, ale malý taky nebyl. Uprostřed se tyči-la obrovská hora, na jejímž vrcholu byl vstup do jeskyně. Kolem hory se táhl hustý prales a bez mačety by jím člověk neprošel. Barbossa však využíval svého prstenu země, aby přiměl větve, liány a hustý porost uhnout z cesty. Sem tam to byla velmi vtipná podívaná. Po Angelice a ostatních nebylo nikde vidu ani památky. Jakoby zmizeli. Vypařili se.

Bohužel Jackův kompas opět selhal. Zastavil se a chvíli si prohlížel prostor před ním. V tuhle chvíli nevěděl, co hledat. Na mysl mu však stále přicházela Angelica. Cítil divný pocit. Chyběla mu snad? Ne. Nemohla. Měl chuť zaškrtit ji holýma rukama. Takhle se chovat k Perle.

K večeru se utábořili na menší pláni, kde nebylo tolik stromů. Praskající oheň osvětloval ne moc velký kruh kolem výpravy. Jack seděl více ve stínu pod zohnutou palmou. Neustále upíral pohled na kompas. Zbláznil se. Nemohl najít správný směr.

Barbossa si všiml jeho úpěnlivého snažení. Dopajdal k němu, položil hůl na zem a sesunul se vedle něj. „Je to snad podruhý, co tě vidím v koncích?“ v jeho hlase nebyl náznak lítosti, nýbrž posměchu. „Co nebo koho hledáš?“ schválně zdůraznil slovo ‚koho‘, aby tím poukázal na ztracenou ženu. „Překvapils mě posledně,“ sundal si klobouk a opřel se o palmu. „Mohl jsi přimět Černovouse nebo tu holku, aby vypili vodu bez slzy a ty bys pak vypil vodu života.“

Jack se na něj podíval. „A proč si myslíš, že by mě to nezabilo?“ po-zvedl obočí. „Někdo mi řek: ‚Dávej pozor. Voda si tě prověří.‘ Zabil bych sám sebe a to odporuje mé představě být nesmrtelný.“

Barbossa se nad jeho slovy zamyslel. „Jediný, kdo zná všelijaké his-torky, legendy a nevím co ještě, je tvůj táta. Teague.“

Nastalo ticho. Zmiňovat se o Jackově otci nebylo nikdy moc chytré. Jack se pak cítil jako podřadný. Většinou to byl jeho otec, kdo jej tahal ven z maléru. Už jako malý kluk se pohyboval v jeho stínu. Chtěl být něco víc než táta. Chtěl být kapitánem Jackem Sparrowem. Proto kdysi uzavřel dohodu s Jonesem, aby mu ze dna moře vytáhl prastarou Černou perlu, dával se dohromady s různými podivíny. Mezi ně patřila i Tia Dalma, která teď jako Kalypsó někde okupovala oceán. Život měl těžký, ale aspoň se neustále v něm něco dělo.

„Mlčíš,“ přerušil jeho změť myšlenek Barbossa. „U tebe je to nenor-mální.“
Jack se na něj podíval. „A co je skrytý pod pojmem normální? Já se cítím být normální, takže ty jsi nenormální, protože já jsem normální.“

Barbossa pozvedl obočí. „Kdy konečně skončíš s takovýma kecama?“ ohradil se.
„Nikdy,“ ušklíbl se Jack a znovu se podíval na kompas. Střelka se ko-nečně ustálila na jednom bodě.

„Otázka pro slavného kapitána Jacka Sparrowa. Kam kompas ukazu-je?“ zasmál se Barbossa a pracně se zvedal ze země. Posádka se jeho zvolání zasmála a věnovala se dál svým choutkám, mezi které patřilo jídlo a rum. Jack si nic nedával. Věděl, kam střelka ukazuje, ale nechtěl si to přiznat. Nemohl si přiznat, že cílem téhle cesty není nesmrtelnost, ale ona. Divoká a téměř nezkrotná dcera Černovouse, která na rozdíl od něj měla srdce a tudíž i um slitování se.

Noc všichni přečkali celkem v klidu. Až na komáry, kterých tu bylo strašně moc, si nikdo nestěžoval. Mraků bylo jenom pár, a tak hvězdy neskrývaly svou jiskřící krásu a dorůstající měsíc trůnil na černém podkladu. Než Jack usnul, sledoval celý výjev, jakoby to byl namalovaný obrázek. Do spánku se pohroužil kolem půlnoci. Kompas si tiskl pevně k hrudi. Usnul s myšlenkami na Perlu, která byla sama na pláži.

Ráno začalo předčasně. Slunce ještě nevystrčilo své paprsky zpoza stromů, když začalo prudce pršet. Nikdo neměl nad sebou přístřešek. Rychle se posbírali ze země a utíkali se skrýt do lesa. Jack otevřel oči a díval se na pobíhající muže. Po chvíli se přinutil postavit. Byl celkem suchý. Celou dobu ležel pod stromem, který jej více méně chránil před průtrží mračen. Déšť začal z ničeho nic.

"Sparrowe!!" zahřměl Barbossa stojící na druhé straně kempu. "Pohni tím líným zadkem a dojdi sem! Nemáme moc času!"
Jack se chvíli motal na místě, ale potom se rozhodl proběhnout liják co nejrychleji. Doběhl však plně zmáčený a promrzlý. "To nebyla dobrá volba," postěžoval si a kroutil si přebytečnou vodu z košile.

Barbossa jenom zavrtěl hlavou a dál povel k pochodu vpřed. Nečekal na Jacka. On je dohodí a určí si směr sám. Museli se prodírat skrz hustý prales. Všude kolem šel slyšet život. Ptáci po sobě pokřikovali a hlásili na nebezpečí pod sebou, které představovala posádka. Sem tam se objevil lemur, aby hned zmizel v houštině větví. Díky korunám stromů a palem se k nim déšť tak snadno nedostal, ale všude bylo cítit dusno. Ne všem to prospívalo.

Došli až ke srázu, přes který visel ztrouchnivělý moc. Nikdo se nehrnul k přejití. Jack se podíval na Hectora. "To bude asi jediná cesta," řekl nejistě. "Kompas ukazuje přímo tam," ukázal prstem na vzdálenou horu. "Tam máš svůj poklad..."
"A ty tu holku," dořekl za něj Barbossa. Chvíli se rozhlížel, jestli opravdu není místo, kde by se bezpečněji mohli dostat na druhou stranu. "Tak di," ukázal na most. "Něco mi dlužíš."

Jack se na něj podíval jak na blázna. "Vydírat mě tebe baví, co?" řekl podrážděně, ale co zmohl. Nadechl se a položil pravou nohu na prkno, výhružně zapraskalo. Nepropadlo se. Posléze na něj přenesl celou svou váhu. Srdce Jackovi vyletělo do vysokých otáček. Cítil, jak se pod ním prkno prohýbalo. Nemohl čekat. Čím déle stál na místě, tím rostla šance na propadnutí se do obrovské hloubky. Pomalu postupoval dopředu. Snažil se stoupat na pohledově nejpevnější dřevo. Pevně se držel oškubaného lana. Udělal další jistější krok, ale prkno se náhle zlomilo a pobořil se dolů. Zůstal v šoku. Nedokázal udělat ani jeden pohyb navíc. Jen se křečovitě držel lana s nohou skrz most.

Barbossa čekal, jestli Sparrow něco udělá, ale nehýbal se. Zakoulel očima a rozhodl se mu pomoct. Pokud spadne, k pokladu se nedostane. Mohl by mu vzít kompas. Riskoval však náhlé Jackovo probuzení z šoku a následný boj a pád.
Pomalu se přibližoval ke ztuhlému pirátovi a prkna po ním praskala. "No tak, Jacku, prober se," chytil jej za paži a pokoušel se jej dostat na nohy. Dřeva drasticky protestovala vůči takovému zatížení. Pak mu trklo. Rychle vytáhl Jackův kompas z kapsy a hodil jej na druhou stranu. Najednou byl Jack na nohách a utíkal za ním. Kupodivu most pod jeho nohama nehavaroval.

"Postupně přecházejte přes most!" přikázal Barbossa. Všichni se pomalu vydali přes propast a kupili se na druhé straně, kde Jack v dlouhé trávě hledal kompas. Když jej našel, vítězně zařval a potom začal Barbossu bičovat nelichotivými poznámkami.

"A postavil by ses jinak?" ušklíbl se Hector. "Mlč, pokračujeme."

Výprava se pomalu přibližovala k hoře, ve které se skrýval jeskynní komplex. Na jejím okraji nikdo neměl chuť jít dovnitř. Vchod vypadal jako obrovská tlama nějaké příšery. Kolem byl hustý les, takže nikdo nevěděl, jestli jsou ještě nějaké boční vchody.

Jack se zastavil na jeho okraji. "Je tu něco, co bys nám chtěl říct, Hectore?" podíval se na něj.

Barbossa se trochu zamračil. "Nevěříš mi snad?"

"Ne," nečekal s ničím Jack. "Něco tam bude. Co?"

"Zkouška, ale to bys měl vědět, když's mi vzal ty poznámky," ušklíbl se.

Sparrow zavrtěl hlavou. "I tak ti nevěřím. Jaká zkouška, o tom se tam moc nepsalo."

Barbossa zarytě mlčel. Prošel kolem Jacka a zamířil do jeskyně. "Přineste louče!!" ozvalo se ze vnitř. Ostatní muži vytahovali louže ze svých vaků a zapalovali je. Jack šel hned za Barbossou a díky plamenů se mohl porozhlédnout po stěnách. Hrůzné obrazy naznačovaly, do jakého pekla to vlastně vstupují. Kresby lidí s ne moc příjemnými pohledy naznačující obrovskou bolest. Pod nohama jim plál oheň a řetězy jim svazovaly ruce ke kůlům. Všichni se dívali jedním směrem. Na kresbu obrovské pootevřené truhly, z níž se valil tmavý dým. Mezi obláčky šly rozeznat oči, drápy i zuby.
"To mě zajímá, kdo to kreslil," prohlížel si stěny Jack. Vzal jednomu muži pochodeň.

"Jak víš, že to někdo kreslil," ušklíbl se Barbossa. "Tyhle malby varují všechny, kdo vstupují, aby poznali tajemství Pandořiny skříňky. Sice ti splní to, co chceš, ale zároveň tvé přání pokřiví tak, že budeš litovat, že sis to přál."

Jack pozvedl obočí. "Asi si dokážu představit, co by se stalo, kdybych si přál, abych byl nesmrtelný."

Hector přikývl a ukázal na dva vchody. "Tak kam teď?"

Sparrow se podíval na svůj kompas. "Ukazuje do středu. Budeme si muset vybrat a sami," řekl tajemně.

"Tohle ti nejde," zavrtěl hlavou Barbossa. "Orel nebo pana?"

"Orel."

"Panna," ušklíbl se Barbossa, když hodil mincí. "Jdem vpravo," zavelel a všichni se vydali oním tunelem. Ještě slyšeli Jacka říkat: "Já bych šel taky doprava."

Museli se prodírat temnými chodbami s nerovným povrchem a všudypřítomnou špínou. Husté pavučiny se kroutily při dotyku s horkým plamenem louče a praskaly. Pod nohami křupaly kosti různých tvorů, kteří se zaběhli do tunelů a nemohli najít cestu zpět. Nešli nikdy moc rovně a museli se neustále zastavovat a vybírat jednu ze dvou nebo tří cest. Chodby se po chvíli začaly zužovat, takže museli pochodovat po jednom za sebou.

Šli dlouho a nikdo nevěděl, kde přesně jsou. Kdyby se pokoušeli vracet, nejspíš by se ztratili, a tak pokračovali vpřed. Sem tam si někdo postěžoval, jak si dupli na nohy.

"Tohle nemá konce," zastavil se Barbossa, do něhož Jack prudce narazil. "Co ten tvůj kompas?!" jeho nálada klesla pod bod mrazu. Neustále potulování se chodbami jej dohánělo k šílenství.

Jack ustoupil trochu dozadu a narovnal si bradu. "Moment," chvíli šmátral v kapse a nakonec kompas vytáhl a otevřel. Chvíli jej sledoval. Střelka ukazovala přímo do zdi napravo. "Možná tu bude nějaká odbočka vpravo," schoval kompas.
"A nebo taky ne," řekl jeden z mužů a přemístil pochodeň ke zdi. Chvíli Jack nevěděl, co tím myslí, ale potom si všiml nějaké struktury ve zdi, které byla jiná než jinde. Zadíval se ještě pozorněji a rozeznal postavu. "Gibssi!" došel ke zdi. Opravdu to bylo Joshamee Gibbs. Jeho tvář naznačovala hrůzu. Chvíli si prohlížel zeď. Po celé délce, kam až dohlédli, byla vytlačena posádka a mezi nimi i Angelica. Sparrow byl u ní hned. "Co se jim stalo?"

Po této otázce někdo vzadu zakřičel: "Zeď!!"

Všichni přítomni se otočili k ječícímu muži, který se snažil vytrhnout nohu z kamene, který jej postupně obaloval. Vydával skřeky a nejspíš jej trýznila nesnesitelná bolest. Házel sebou, ale čím víc se snažil dostat ven, tím rychleji kámen postupoval po jeho těle.

Jack se rozhlédl kolem. Zeď kolem nich se nepřirozeně vlnila. Měla za cíl jedno. Všechny dostat a pohřbít je v kamenném šílenství. Sparrow pozvedl pochodeň a namířil ji instinktivně proti přibližujícímu se kameni, který náhle před plamenem uhnul. "Braňte se ohněm!" zvolal na všechny. Bohužel ne všichni měli pochodně, a tak většina z nich padla za oběť. I ostatní měli co dělat. Zeď na ně útočila ze všech stran. Semknuli se proto v kruhu a pomalu postupovali vpřed.
"Nemůžeme je tam nechat!" zakřičel Jack na Barbossu, který se chtěl z téhle chodby dostat co nejrychleji. "Sakra, Hectore!!" opustil bezpečné místo a vrhl se na Barbossu. Oba dva se svalili těžce na zem. "Jsou tam i tví muži! Musí existovat způsob, jak je dostat ven!!"

Hector popadal Jacka a odstrčil jej. Tím jej však poslal rovnou ke zdi, která jej začala pohlcovat. "Promiň, Jacku, ale stojíš mi v cestě," ušklíbl se kapitán Pomsty a postavil se na nohy. "A něco si vezmu," odstrčil Jackovu pochodeň a z opasku mu stáhl kompas.

"Vrať to sem!!!" zahřměl popuzeně Jack. Jeho tělo bylo v křeči a nemohl se pohnout. Kámen jej držel moc silně a pomalu postupoval po jeho nohách, bocích, trupu, až jeho křik najednou zanikl. Nastalo hrobové ticho. Barbossa se zasmál. "A je to. Nejspíš si zeď vzala všechno, co chtěla. Jdeme!!" zavelel a podíval se na kompas. Střelka ukazovala na místo, kde zmizel Jack. "Nesnáším, tě Sparrowe."

***
Jack se propadal do temných hlubin. Nemohl popadnout dech a kolem paží ucítil divný tlak. Byl v kameni pohřben zaživa. Uvažoval, jak dlouho bude trvat, než zemře. Tlak na pažích zesílil a měl pocit, jakoby jej to táhle nějakým směrem. Pokusil se nadechnout. Plíce mu začaly protestovat, ať už to nedělá, Nedokázal určit, kde přesně je. Jestli je tohle peklo, tak tu nikdy skončit nechtěl. Vzpomněl si na pobyt v Jonesově pekle. Tam to bylo milejší.

Zavřel oči a nechal se unášet temnotou. Nemělo cenu se dál prát. Dny Jacka Sparrowa právě skončili. I když ne moc důstojně, aspoň na zdi zůstane jeho památka.

Hrobové ticho přehlušil nějaký křik. Byl tlumený. Nerozuměl slovům, ale zněla velmi vyděšeně nebo překvapeně? Nedokázal to přesně určit. Pomalu se mu však zvuky ztrácely, jak jeho vědomí odcházelo do pozadí. Nedostatek vzduchu jej vysiloval, plíce řvala bolestí, ale bolest skoro už nevnímal. Spíš jako nějaký příjemný tlak, který mu dával najevo, že ještě žije.

"Sakra tak jej vytáhněte!!!" ruce popadly Jacka za paže a vytáhly jej na zem. Voda kapala z jeho těla, ale nehýbal se. "Jacku!!" vyjekla Angelica a hned byla na něm. "Prober se!!" popleskala jej po tváři, ale nic. "Gibbsi!!" zavolala. "Pomož mi!!"

"Ano, madam!" Gibbs doběhl a přiložil ucho k Jackově hrudníku. "Srdce ještě bije, ale slabě a v plicích mu to žbluňká," pozvedl obočí.

Angelica zakoulela očima. "Má tam vodu," sykla. Potom Jackovi dávala masáž a snažila se mu do úst vdechnout trochu kyslíku. Málem ji celou poprskal, když začal kašlat. "Převrátíme jej!" zavelela Angie a obrátili Jacka tak, aby mohl všechnu vodu ze sebe vykašlat. Byl notně zmatený. Jeho první slova po odkašlání byla: "To jsem v nebi?"

"Ne," ušklíbla se An. "I když... to je jedno," vydechla a pohlédla na Jacka zkoumavým pohledem. "Málem ses utopil. Ale jsi tu."

"Kde?" podivil se Sparrow.

"U pokladu," upřesnila Angelica a ukázala na kopce tvořené zlatem. Všude se válely nějaké drahé šperky a na jednom kopci stála truhla. Její klíčová dírka byla tvořena lebkou s otevřenými ústy. Celou truhlu objímali hadi a jejich srdcovité hlavy mířily na lebku. Už celý zjev truhly napovídal, aby jí nikdo neotvíral. Byl zapotřebí klíč, který nikdo neměl. Možná by ukrytý někde v kupách zlata nebo ztracen navždy na dně oceánu.

Jack seděl na kameni a díval se na Angelicu, jak chodí všude kolem a snaží se najít klíč. Nejspíš tu prochodila celou dobu, jak jej hledali. Vůbec mu za snahu pomoct jí nepoděkovala, a to Jacka dost urazilo. Gibbs seděl vedle něj a měl nepřítomný výraz. Díval se do neznáma nebo si právě vypnul mozek. Nikomu se do hledání moc nechtělo. Nikdo nechtěl truhlu otevírat, protože všichni věděli, co to je zač. Pandořina skříňka. Podle názvu by měla být sice menší, ale jak se říkalo, každý chtěl pojmenovat svůj výtvor nějak kuriózně.

Najednou Sparrow pozvedl hlavu, protože mu něco trklo. Postavil se a chvíli chodil kolem. "Tady klíč nenajdeš," zastavil Angelicu, která se na něj popuzeně podívala.

"A kde asi," zavrčela. Její touha získat zpátky otce jí přímo omámila. Nedokázala myslet na nic jiného.

"Nikde," pokrčil rameny Jack. "Tohle je truhla. Pandořina skříňka je… skříňka. Tomuhle se nedá říkat skříňka, tak proč by nemohla být uvnitř?" Jeho mozkové závity se točily o sto šest.

Angelica vydechla. "Ale stejně potřebujeme tuhle truhlu otevřít. Je tam klíčová dírka, potřebujeme ten klíč!" zvýšila hlas a zároveň ukázala prstem na truhlu. "Mohl bys jej najít pomocí svého kompasu," dodala a uličnicky se pousmála.

"Nemohl," zavrtěl hlavou Jack. Stále měl pohled upřený na truhlu.

"Proč ne!" vyjekla naštvaně Angelica. Nejspíš jí chtěl jenom obalamutit.

"Barbossa mi jej ukradl stejně jako ty mou loď," zamračil se na ní Jack. "A tohle ti NIKDY neodpustím," byl najednou dost podrážděný a s podrážděným Jackem nebylo radno si zahrávat. Věřil Angelice, ale po téhle zkušenosti si řekl, že jí věřit už nebude. Choval k ní city, které by se daly nazývat láskou, ale ta byla tolik protkaná lží, že nikdy nemohli vedle sebe ulehnout, aniž by drželi v ruce nůž nebo jinou zbraň.

O kus dál se opět Angelica přehrabovala ve zlatě. Klíčů tu bylo spousty, ale ani jeden nepasoval. Vždycky potom pěnila vzteky a hledala ještě usilovněji. Jack počítal vteřiny, kdy padne vysílením. Nechal ji v tom a přemýšlel, jak by se truhla dala otevřít. Nejspíš tam bude ukryt i ten prsten, co chce Barbossa. Nejspíš mu jej nakonec dá, protože kompas jinak nezíská zpátky. Má cenu i všech pěti prstenů. O to se Hector postaral.

"Kolik mužů mě zradilo?" podíval se Jack na Gibbse, který najednou zapnul. Bylo vždy vtipné jej pozorovat při jeho takzvaném "zapínání". Pokaždé sebou trhnul a jeho oči, chvíli skelnaté, se opět probraly k životu.

"Ti, které jsi nabral v Tortuze," rozhlédl se kolem, ale ani jeden z nich tu nebyl. "Nejspíš se utopili. My ostatní jsme si pomohli."

"A tos tam nemoh nechat i jí?" kývl k Angelice.

Gibbs zamžoural. "Nechat utonout ženskou přináší smůlu."

Jack pozvedl obočí. "Nemáš těch smůl nějak moc? Ale máš pravdu. Byla by jí škoda," vzdychl. "Proč zrovna hadi a lebka."

"Pane?" pozvedl obočí Gibbs.

"Hadi na lebce nevidí nic dobrého. Je to jenom kost, kterou potom vyvrhnou. Lepší by bylo maso, něco měkkého, k zakousnutí," přemítal. Všichni se na něj dívali trochu s odstupem. Jack opět blouznil.

"To je ten klíč!" najednou se postavil. "Asi žádné krysy tu nejsou, co?" pohlédl na Gibbse.

"Ne, ale tamhle je nějaká mrtvola," ukázal prstem na utonutého piráta.

Jack se pousmál, vytáhl nůž a došel k muži. "Promiň, kamaráde," a uřízl mu z paže kus mas. Trochu se přitom lehce zatřásl a s nataženou paží před sebou nesl maso rovnou k truhle. Angelica se na něj zvědavě dívala, co zase provádí a málem po něm skočila, když to začal do klíčové dírky rvát. Potom ustoupil. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se jedna hadí hlava pohnula. Po ní se začaly pohybovat všechny a jejich sykot naplňoval celou místnost. Mrazivý pocit všem dělal na těle husí kůži.

Všichni hadi nakonec zmizeli v klíčové dírce a ozvalo se hlasité cvaknutí. Truhla se pootevřela a vyšel z ní odporný puch. Nejeden muž ze sebe vyhodil žaludeční šťávy. Sparrow pomalu k truhle došel a se zatajeným dechem ji otevřel. Ihned uskočil, když uviděl to, co v ní bylo. Malé kousky masa pokrývaly obsah truhly. Podle toho tu muselo za ta léta zakotvit mnoho lidí a získat skříňku. Ta však ležela nedotčená v záplavě hniloby.

"Bože, to je zápach," došla k němu Angelica. "Asi budu zvracet," rychle odběhla.

"Přineste mi něco, čím to můžu odhrnout!" zavelel. Jeden z mužů mu přinesl zlatou lopatku. "Hm," prohlédl si ji. "Její škoda, ale co," pozvedl ramena a začal maso z truhly vyhazovat. Netrvalo dlouho a narazil na pravý poklad. Obsahem truhly byly různé diamanty, zlaté či stříbrné šperky, safíry, prsteny. Mezi nimi však byl jeden, který se nedal přehlédnout. Vytáhl jej. Pokrývala jej trocha slizu, ale jinak byl v pořádku. Pro Angelicu však na hlavním místě byla skříňka. Rozeběhla se a chtěla ji zvednout, ale Jack ji odstrčil. "Nedělej to!"

"Proč ne! Chci otce zpátky!!" zaječela na něj a snažila se ke skříňce přes Jacka dostat. "Chci zpátky svého otce!" v zápalu boje Jack upustil prsten, který se skutálel a zmizel kdesi ve vodě. Dostával zuřící Angie dál od truhly. Plakala, křičela, škrábala.

"Nedošlo ti, proč ta skříňka je nedotčená a v truhle tolik masa? Nedochází ti, že když se jí někdo dotkne, tak zemře?" boj ustal. Angelica se na něj dívala nevěřícně a hlavně plačtivě. "A nezkoušej na mě ty slzy, neobalamutíš mě, kapišto?" přivřel lehce oči. Toho však pirátka využila, udeřila Jacka silně mezi nohy, až se skácel k zemi a rozeběhla se opět k truhle. Vítězně vzala skříňku do ruky a položila ji na kámen vedle. "Prosím, vrať se mi, otče," a otevřela skříňku.

"Ne!!" vykřikl Jack, ale marně. Ze skříňky se najednou vyhrnula masa temné hmoty. Byla tak hustá a temná, že by i temnota v ní vypadala jako zářící bod. Rýsovala se v ní podoba. Nejdřív nezřetelná, ale pak chytala rysy. Pomalu se v temné hmotě vytvářela postava. Černovous se vracel. Angelica plakala málem štěstím a natahovala ke svému otci ruku.

"Zavři to!!" pomalu se stavěl na nohy Jack a snažil se dostat k Angie, ale Černovous pozvedl ruku, ze které vystřelilo chapadlo a obmotal jeho krk. Sparrow se v tu chvíli začal dusit a nemohl se té odporné hmoty nijak dotknout, protože jej pálila na kůži, o krku nemluvě.

"Otče, přestaň! Je to Jack!" ale i jí chytil do svých chapadel a jenom přidušeně cosi zamumlala. Z očí jí tekly slzy. Nemohla uvěřit, že otec zaútočil i na ní. Snažila se mu dívat do očí, které byly černé jako noc. Neměl žádnou lidskou barvu. Celý černý, jako nicota, se snažil vystoupit na svobodu a k tomu potřeboval životy. Mnoho životů. Další chapadla zajala ostatní muže stojící kolem dokola. Prali se, ale nezmohli nic víc, než sebou jenom škubat. Černovous nebo sama Pandora je vtahovala k sobě, aby ona či on mohli žít a trýznit vše živé. Pro bývalého kapitána Pomsty splněný sen. Žil by navěky a nemusel by se bát smrti, protože on by byl smrt.

Jack vytáhl nůž a přesekl hmotu. Dopadl tvrdě na zadek. Nedokázal bohužel rychle zareagovat, protože další chapadlo jej chytlo za nohu a pokračovalo ve stahování. Pak další jej obmotávala kolem paží, úst, nosu. Teď neměl žádný přísun kyslíku.

"O-otče!" vyjekla Angelica. "Prosím, přestaň! To nejsi ty!"

Černovous k ní pootočil černou hlavu a lehce se pousmál. "Nejsem to já. Nejsem nikdo," nemluvil jenom jedním hlasem. Mluvil jako dav. Desítky duší uvězněny v jeho těle. Byla to jenom podoba Černovouse, jak si Angelica přála. Nic víc.

"Sparrowe!!" najednou se ozvalo za nimi. Velmi známý Barbossův hlas. "Kde mám prsten!!"

Jack nemohl nijak mluvit, ale hlavou pokynul k vodě.

Barbossa zakoulel očima, a použil své čtyři prsteny k vyzvednutí pátého. "Konečně," vzdychl skoro až láskyplně a nasadil si jej na prst. "Cítím to. Cítím, jak ve mně koluje nová moc." Proti němu vystřelilo chapadlo, ale odrazilo se od nějaké bariéry. "Chceš snad boj?" zasmál se Hector. "Tak pojď," pozvedl ruku. Nic se nedělo, ale všichni zajatí pocítili lehké škubnutí a ještě větší stisk. Jedna oběť vykřikla a zmizela v temnotě. Všichni se pohybovali o něco rychleji.

"Udělej něco!" zaječela Angelica. Podpírala se nohama o zem a brzdila se. Jack neměl takové štěstí. Ležel na zemi plně obvázán a postupoval dopředu dost rychle. Mohl se jenom dívat na přibližující se černou masu.

"Jak si přejete, Milady," zasmál se Barbossa a šel ke skříňce, Pečlivě všechny obcházel a ani jedno chapadlo nemělo tu sílu, aby jej zasáhlo. Čím víc byl blíž, tím se rychleji oběti pohybovali směrem k temnotě. Jack zavřel pro jistotu oči. Nechtěl vidět, jak jej zhltne Černovouse, pirát, kterého měl nejméně v lásce.

Barbossa využíval všechny prsteny jako štít. Bez nich by se nikam nedostal, ale zároveň cítil nápor, který musely prsteny vstřebávat. Sem tam se zastavil, jak do něj udeřila neviditelní sílá. Temnota se začala roztahovat po celém prostoru a ti, kteří jí přišli do cesty, zmizeli s křikem. Hector vytvořil bariéru ve tvaru koule. Byla dost velká, aby ochránila Jacka, Angelicu a pár dalších a hlavně sebe. Mohl vidět černou hmotu plazící se po kopuli a postupně mizelo světlo. Jenom pět prstenů lehce zářilo a někdy silně probleskly.

Jack slyšel, jak se mu páře košile. Byl blízko a vcucávalo ho to jako černá díra. Dokonce se mu začaly tvořit i malé rány, ze kterých vylétávala krev a mizela. Nemohl křičet. Nemohl nic, jenom čekat, až jej to přejde.

Hector vynaložil poslední úsilí a celou vahou dopadl na víko skříňky. Najednou bylo ticho. Rozjasnilo se tak rychle, že většina si zakrývala oči. Zvuk praskání a pukání drásal všechny v uších. Hlavně Barbossu, protože jeho prsteny praskaly a vypouštěly zachráněné duše, které ukradly Pandořině skříňce.

Jack ležel na zemi. Notnou část paže měl rozdrásanou a krev z ran valila dost rychle. Všimla si toho omámená Angelica a přiběhla k němu, aby mu rány obvázala. "Promiň mi to, Jacku," plakala. Pochopila, co udělala špatně. Mohla zničit nejenom sebe, ale všechny ostatní. Podívala se na Barbossu, který si právě sundával nepoužitelné prsteny. "Děkuju," špitla.

Barbossa se ušklíbl. "Takže Pomsta je oficiálně má?"

Angelica zaskřípala zuby. "Ano je," řekla poraženě. Ale teď musela Jacka dostat na Perlu. Nebyly to hluboké rány, zotaví se z toho.

***
O měsíc později stál Jack u kormidla a sledoval mizející loď. Pomstu dlouho neviděl a Gibbs si popíjel ze své placatky. Vítr příjemně foukal a opět se oddávali klidu.

"Je tu klid," vzdychl s úlevou Gibbs. "Žádné řvaní."

"Ale přišli jsme o jednu loď z láhví. Doufám, že si Angelica vzala jenom jednu," pozvedl obočí a běžel dolů do kajuty. "Hlídal jsi ji, že?" otočil se na Joshameeho, který běžel za ním.


"Jo, hlídal… trochu."

Jack zaskřípal zuby a otevřel skříň, kde měly být uložené lodě. Místo několika tam však ležela jedna jediná, ale v ní nebyla loď. "Já ji zab…" podíval se pozorněji na láhev. "Co to…" otevřel víko, chvíli s láhví třepal a najednou z ní vypadly staré svitky, papíry, mapy. Sehnul se a chvíli si všechno prohlížel. "To jsou Černovousovy deníky," zvedl jeden svazek a rozevřel. Najednou se začal smát.

"Stalo se něco?" pozvedl Gibbs obočí.

"Ne, ale tohle všechno stojí i za stovku lodí," postavil se. "Jdem hledat poklady!" zvolal nadšeně. "A," shlédl znovu na svitky. "Ukliď to do skříně a zamkni!" Potom Jack vyšel z kajuty a chtěl vytáhnout kompas, ale nenahmatal jej. "Ten prevít," zavrčel.

THE END